Slovenský čuvač

Historie podle standardu

Skupina plemen bílých horských psů je zřejmě odvozena od vlků arktického typu, jejichž zbytky se po době ledové zachovaly v hornatých oblastech Evropy - na severních svazích Kavkazu, na Balkáně, zvláště v Rodopách, v Karpatech, a zvláště v Tatrách, na severních svazích Abruz a Alp a konečně v Pyrenejích. V těchto chladných a vlhkých oblastech se uvedený typ horských psů vyvíjel v souladu s tamní reliktní faunou a flórou.

Tatranský čuvač se osvědčil jako dobrý ochránce, hlídač a průvodce, stejně jako ovčácký pastevecký pes, také jako hlídač dobytka, drůbeže i jiných domácích zvířat, i při hlídání stavení. Lázeňští hosté, kteří přicházeli na salaše koupit sýr a jiné výrobky, si zamilovali štěňata s hustou srstí, kupovali je a tato rasa začala tak být chována i v nížinách, kde byla díky svému neobvyklému vzhledu nezřídka považována za luxusní plemeno.

Ústřední kniha tatranských čuvačů v Československu byla založena před ve 30. letech 20. století profesorem Antonínem Hrůzou z brněnské veterinární vysoké školy. První chovatelská stanice nesla jméno "Ze zlaté studny" a byla založena ve Svitavách u Brna.

Geneticky je možno tatranského čuvače charakterizovat jako leucistického (tj. se sníženým množstvím pigmentu, ale nikoliv se sklonem k albinismu) bílého psa s černým čenichem. Je neobyčejně věrný a srdnatý, vždy připravený postavit se jakékoliv škodné, i medvědu či vlku. Aby jej bylo možno i v noci odlišit od škodících zvířat, byl podle prastaré tradice chován jen v bílé barvě.

Vzhled

Plemenné znaky tatranského čuvače odpovídají typu horského psa pevné konstituce, mohutné stavby, silné kostry a husté bílé srsti. Má živý temperament a je ostražitý, neohrožený a bystrý. Tělo je mírně obdélníkového formátu a spočívá na silných, poměrně dlouhých nohách. Jméno plemene vychází z jeho bystrosti a ostražitosti - slovenské slovo "čuvat" znamená "slyšet".

Výška v kohoutku: psi 62 - 70 cm, feny 59 - 65 cm.

Hmotnost: psi 36 - 44 kg, feny 31 - 37 kg.

Povaha

Slovenský čuvač je spolehlivý, nenáročný, vděčný pes a především dobrý hlídač. Pokud se jeho majitel chová ve společnosti klidně a přátelsky, chová se stejně i on. Jeho výchova musí být důsledná, vyvážená a cílevědomá. Nerad dělá to, co mu připadá neúčelné. Je to velmi vnímavý a samostatný pes - nelibuje si v hloupém opakování základních povelů. Samozřejmě, každý čuvač je jiný a to, co ve výcviku zabere u jednoho, nemusí automaticky fungovat u jiného. Aby se ovšem nestal příliš samostatným, je nutné věnovat velkou pozornost jeho socializaci a výchově již od štěněte. V opačném případě si sám vytvoří vlastní pravidla, což může následně zavinit nemalé problémy při jeho ovladatelnosti a soužití s okolím.

K ostatním samcům srovnatelných proporcí se někdy může čuvač - pes - chovat dominantněji a nelze jej proto spustit z očí vždy, když se setkáme s jiným psem, jehož reakci neznáme. Při dobré výchově se ze slovenského čuvače stane velmi dobrý rodinný pes. Obecně lze říci, že pes je vždy jen takový, jakým ho jeho pán vychová - zrovna jak lze ze psa vychovat spolehlivého a příjemného společníka, nebo rozmazleného nic neumějícího "mazlíčka", tak z něj lze vychovat agresivního, nezvladatelného a problémového psa.

Využití slovenského čuvače plyne z jeho odedávna obvyklého použití jako ovčáckého a salašnického psa ve vysokých horách nad hranicí lesa a jako hlídacího psa v hospodářstvích i na hranicích.

Péče

Slovenský čuvač potřebuje dostatečně velký výběh, není to plemeno, které by mohlo být po většinu času zavřené v malé ohradě. Každodenní dlouhá procházka pravidelným tempem pomůže dospělým psům vyvinout a udržet správné osvalení. Co může udělat majitel, zvládne i jeho čuvač.

Srst není nijak náročná, stačí psa jednou týdně důkladně vykartáčovat. V závislosti na podnebí líná jednou až dvakrát ročně. Všeobecně psi potřebují koupat jen několikrát do roka. Výstavní psi se obvykle koupou před každou výstavou, což ale závisí na majiteli a je třeba zvážit negativní vliv na kůži a srst.